Nejsou lázně jako lázně! - článek časopisu REGENA

Zachtělo se mi jet odpočinout do lázní. Nebyly to však Karlovy Vary, Františkovy lázně ani Poděbrady. Stačilo popojet na Prahu 3, do rušné Koněvovy ulice. Když jsem vystupovala z  auta, pojala jsem podezření: „Tady že má být klidné, meditační a relaxační místo pro potěchu těla i duše?“ Zazvonila jsem na zvonek domu číslo 31. „Dobrý den, pojďte dál. Musíte až úplně nahoru.“ A tak jsem šla tři patra vzhůru a čím víc jsem stoupala, tím víc se hluk ulice vzdaloval. Trochu zadýchanou, ale natěšenou, mě přivítali jejich tvůrci a  provozovatelé Dan a  Jana Čadovi. Bylo to velmi milé přivítaní s nabídkou výběru čajů. Zvolila jsem na doporučení čistě ibiškový. Když jsem se vydýchala a rozhlédla se, byla jsem překvapena, jak klidné a hezké místo skrývá tento žižkovský dům. Paní Jana musela bohužel dříve odejít, a tak jsem otázkami zasypala pouze jejího muže Dana… 

Já se hned zvědavě zeptám... Jak se jmenuje támhleten nástroj? (ukazuji na jakousi velmi dlouhou trubku)

Ten se jmenuje dung čen. Je to tibetská chrámová trouba, tradiční rituální hudební nástroj používaný v tibetském buddhismu. Hraje se na něj vždy ve dvou, protože je důležitý výsledný souzvuk těch dvou nástrojů. Je to vlastně takové tibetské plechové didgeridoo.

Kolik tady máte asi dohromady nástrojů a z kolika zemí světa?

To jsem nikdy nepočítal, ale v Dajáně je jedna z největších sbírek muzikoterapeutických nástrojů vůbec. Ono se to neustále mění. Nástroje samy přicházejí a zase odcházejí. Jak s nimi pracujeme a jak se do jejich zvuku noříme, tak se zas po čase vynořujeme a v tom procesu se objevují nové nástroje a některé starší zase putují dál. Ale hodně jich zůstává a hrajeme na všechny. Hodně se u nás objevují lidé z celého světa, muzikanti, šamani, cestovatelé, kteří přivezou nějaký zajímavý nástroj a často si od nás zase jiný odvezou. Máme tu nástroje z  Indie, Severní i  Jižní Ameriky, Austrálie, Afriky, Grónska a dalších koutů světa. 
A vozí nám je i naši kamarádi, kteří cestují po světě. Když někam jedeme, vždycky si něco přivezeme. Zároveň ty nástroje prodáváme, takže se to stále mění. Ale máme i svoje osvědčené výrobce, od kterých bereme šamanské bubny, didgeridoo, píšťalky, dešťové sloupy atd. Prodáváme jen nástroje, se kterými sami pracujeme, a máme je tudíž prověřené. Kvalita je pro nás zásadní, protože dneska se na trhu těžko vyznáte, vyrábí se a prodává ledacos. 

Kupují je tedy muzikoterapeuti?

Ano, ti také, ale hlavně lidé, kteří je používají pro svou vlastní potřebu. Pořádáme totiž workshopy, kde učíme lidi s hudebními nástroji správně pracovat. Je příjemné přijít a nechat se opečovávat, ale my jsme zastánci toho, že každý je svého štěstí a zdraví strůjcem a může se léčit sám. Chceme, aby si lidi mohli koupit tibetskou mísu, šamanský buben, deštný sloup nebo cokoli jiného a s ním se doma harmonizovat. Aby nebyli na nikom závislí. Nepotřebujeme vytvářet nějakou síť klientů. Pro nás je naopak daleko důležitější, když si lidé mezi sebou řeknou, že jim to pomohlo, a přijdou k nám, aby se to sami naučili. Šíří tak dál, co je naučíme, a hrají sobě a lidem kolem sebe. A tak vznikají další skupinky, centra a komunity. Myslíme si, že to je princip změny paradigmatu. Tvořit nový systém, který nahradí ten starý. Že se lidé vzájemně podporují, inspirují, sdílejí a spolupracují. Není to o tom, že si budeme schovávat, co víme, a dělat s tím tajnosti a nechávat si učení jen pro sebe, aby na nás byli ostatní závislí, protože to nikdo jiný neumí. Takhle bychom se nikam dál nedostali. Tím, že to děláme už nějaký čas, se nabalují další zkušenosti, další nástroje, další lidé a to je zase jenom důvod k tomu, abychom se všichni od sebe navzájem učili. My jsme začínali u průkopníka muzikoterapie Vlasty Marka, Petra Piňose, Milana Calábka a učíme se stále. Od každého, kdo přijde, s každou terapií, meditací, workshopem či koncertem. A všechno to zas předáváme dál. 

Jak dlouho Dajána existuje?

Brzy to bude deset let. Postupně jsme fungovali na několika místech v  Praze a momentálně tvoříme centrum v přírodě u Kutné Hory. Tam chceme propojit zvuky nástrojů s energií přírody a doplníme to o cvičení, masáže, dýchání, procházky, zdravou stravu, pobyt ve tmě, meditace v pyramidě atd. Maximálně tak umocníme léčebný a relaxační efekt našich terapií. 

Co všechno ve vašich lázních děláte?

V Dajáně děláme workshopy, kurzy, semináře, přednášky, individuální terapie, meditace, relaxace, zpívání manter, koncerty... Pracujeme s  rezonančním lehátkem a s dalšími muzikoterapeutickými nástroji. 
Využíváme léčivých vibrací prastarých hudebních nástrojů. Ani se nedá se říct, co je z našich činností hlavní a co podružné. Všechno se prolíná, je to vyvážené. 

Muzikoterapie je u nás stále řazena mezi alternativní techniky. K uznání plnohodnotné léčebné terapie máme u nás hodně daleko.

Bohužel ano. Jde to pomalu. Přestože se muzikoterapie zakládá na zkušenostech prastarých léčitelů a  šamanů, takže je prověřená tisíciletími a má vědecky ověřené a nezpochybnitelné výsledky, u nás je vlastně poměrně neznámá a moc se nepraktikuje. Ale v některých zemích západní Evropy je už muzikoterapie hrazená zdravotními pojišťovnami. Stejně jako třeba akupunktura a další techniky čínské medicíny či ayurvédy. My jsme v tom tradičně trošku pozadu. 

Jaké jsou druhy muzikoterapie?

My se zabýváme tzv. muzikofiletikou, ale jinak má muzikoterapie spoustu podob. Od skupinového bubnování po speciální jemné techniky pro různá konkrétní zdravotní poškození. Záleží na tom, s kým pracujete. Jestli to jsou děti, senioři, psychicky či tělesně handicapovaní nebo běžná populace. Velmi dobře na ni reagují lidé s  autismusmem, hyperaktivitou apod. Přestože se na tohle nespecializujeme, dostaly se k nám už několikrát děti s ADHD a ten efekt, který na ně hudba měla, byl fantastický. Velmi rychle se dokázaly zklidnit a uvolnit, byly soustředěné a vnímavé. Stačilo je položit na rezonanční lehátko. Nebo jim zahrát na didgeridoo či tibetskou mísu. Hudba je vlnění, a když je správně vyladěná, tak vás může krásně rozvibrovat, uvolnit a zharmonizovat. Hodně nástrojů je přirozeně laděných a jejich zvuk obsahuje mnoho alikvótních tónů. To jsou, zjednodušeně řečeno, intervaly tónů, které jsou dány přirozeně, aniž by je někdo ladil. Ozývají se v každém hlase, jen je běžné ucho neslyší. Při alikvótním zpěvu ale můžete jednotlivé alikvótní tóny zvýraznit. A krásně to je třeba slyšet na zvuku tibetských mís. Slyšíte, kolik tónů zní zároveň?

Ano, krása...

Jsou to přirozené souzvuky, a ty uslyšíte u monochordu, tibetských mís, koncovek, šamanských bubnů, gongů, didgeridoo, deštných sloupů atd. Všechny ty nástroje si tady můžete poslechnout a vyzkoušet. To je ten přirozený, léčivý zvuk. Stejně jako zvuky přírody – deště, větru ve větvích, zpěvu ptáků… 

A co je tedy ta muzikofiletika, kterou se zabýváte?

Je to nediagnostická forma muzikoterapie, zaměřená na rozpouštění stresu a napětí, na zklidnění, uvolnění a harmonizaci. Nepracujeme s  konkrétními nemocemi a poruchami, ale celostně, harmonizujeme tělo, mysl i duši. A to je podle nás nejdůležitější. Brát člověka jako komplexní bytost, nedělit ho na jednotlivosti, které se pak léčí a napravují odděleně. Základní příčinou a spouštěčem většiny nemocí je dlouhodobý stres. A tak musíme začít zklidněním a  uvolněním. Neléčíme konkrétní problém, ale harmonizujeme celou bytost. 

A logicky, když se vyladí, tak se lépe hojí…

Ano, když se tělo i  mysl uvolní, tak se rozproudí energie a dostane se tam, kam má. Tělo má samoléčebné schopnosti, pokud mu to dovolíme. Dokud držíme tělo v napětí a jsme neustále ve spěchu, tak se nemá možnost samo léčit. A pak jsme nemocní a jdeme k doktorovi, aby to řešil za nás. Cesta k uvolnění těla je poměrně jednoduchá, horší to je s myslí. Tu máme většinou zatuhlou více. Ale postupně se dá uvolnit všechno. Třeba na monochordu neboli rezonančním lehátku. Tam se dříve či později „rozpustí“ každý. A v podstatě bez většího úsilí. Jen musíte všechno pustit. Kromě uvolnění to má spoustu dalších léčebných efektů. Propojují se mozkové hemisféry, harmonizuje se dech a tep srdce, prodlužuje se pobyt v blahodárné hladině alfa, zlepšuje se koncentrace atd. atd. A tím vším se startuje zmiňovaný samoléčebný proces. 

Je to vlastně velmi prosté...

Ano, je to jednoduché. A to je další pointa naší práce. Směřování k jednoduchosti. Naše civilizace je nastavená na zesložiťování všeho. Zbytečně a možná i záměrně, abychom za to museli platit, abychom potřebovali nějaké specialisty a  byli na nich závislí. Ale buben je natažená kůže na dřevěném rámu, didgeridoo je dutá větev, hlas máme každý... Nic složitého. A jak to funguje! Ale lidi většinou nevěří, že to může být tak jednoduché. 

Jak u  vás vypadá taková terapie a  jak dlouho trvá?

Terapii začínáme většinou rezonančním lehátkem. Je pro náš organismus nejideálnější a  pro většinu lidí nejpřijatelnější. Základní terapie trvá zhruba hodinu, což je takový standard, který stačí na to, abychom se na začátku s klientem seznámili a řekli si, proč přichází a co má za problémy. A  taky aby se trošku zklidnil a zpomalil. Potom probíhá samotné hraní, které trvá kolem třiceti minut. To většinou stačí na to, aby se tělo uvolnilo. Nejde to však skokově. Když je někdo hodně vystresovaný a několik let se nezastavil, je potřeba tělo i mysl uvolňovat postupně. 
Seznamovat ho s tím, jaké má schopnosti a možnosti. Na závěr muzikoterapie rozebereme, co se při hraní dělo a jak se klient cítí. Děláme i terapie s tibetskými mísami, gongem nebo dešťovými sloupy. Nebo tzv. zvukovou lázeň. 

Jak často je dobré terapii opakovat?

To je individuální. Záleží na tom, v jakém je daný člověk stavu, jak moc je stažený, unavený, vyčerpaný či vyhořelý. U někoho to působí okamžitě. Ulehne na lehátko a běhen deseti minut je „rozpuštěný“. Ale máme i zkušenosti, že někdo během relaxace ani nedokáže zavřít oči. Potřebuje mít neustálou kontrolu a nedokáže se jen tak uvolnit. Běžné je zpočátku opakovat terapii jednou za čtrnáct dní, potom se mohou intervaly prodlužovat, podle pocitu klienta a vývoje situace. Tělo má svoji buněčnou paměť, a tak se s každou další návštěvou uvolňuje rychleji a snadněji. 

Jak vzniklo to „kouzelné“ rezonanční lehátko?

To je docela zajímavý příběh a rozhodně si zaslouží větší prostor, než máme teď. Rád bych se mu ve vašem časopise věnoval příště a podrobněji. Jen prozradím, že se mu také říká monochord a je to hodně stará záležitost, žádný novodobý ezoterický vynález. 

Nuže dobrá, tak tedy příště. A prozradíte mi, co je to dešťová terapie?

Je to meditace s dešťovými sloupy. Uvnitř takového sloupu je několik tisíc bambusových jehliček, přes které „protéká“ několik kilo různých semínek. Když se sloup otočí, může se sypat půl až třičtvrtě hodiny. Zní to velmi autenticky jako déšť nebo potůček či vodopád, podle typu nástroje. Je to naprosto přírodní, velmi harmonizující zvuk. Postavíme do kruhu několik dešťových sloupů, vy si sednete nebo lehnete doprostřed a  ocitnete se tak uprostřed deštného pralesa. Ten zvuk vás prostoupí skrz naskrz, uvolní vás a očistí. Je to vlastně taková psychosprcha. 

A jak probíhá zmiňovaná zvuková lázeň?

Jak už jsem zmínil, máme nástroje ze všech koutů světa. Je to krásná symbolika propojení celé zeměkoule a mnoha kultur. Zvuková lázeň vypadá tak, že klient leží uprostřed místnosti a my mu hrajeme v určitém sledu na různé nástroje. Je to taková zvuková vlna, hudební meditace. Používáme tibetské mísy, gongy, didgeridoo, sundrumy, handpany, dešťové sloupy, šamanské bubny, indiánské flétny, monochord, sférickou píšťalu atd. Výhodou je, že jsme dva a tak se mohou prolínat nejen zvuky různých nástrojů, ale i mužská a ženská energie. Je to další úroveň harmonizace. 

Jaký nejstarší nástroj tady máte?

Pravděpodobně je nejstarší didgeridoo. Tedy typově, ne zrovna to, co zde máme. Podle vědeckého zkoumání mu je nějakých třicet tisíc let. My tady máme mladší kousky a rozhodně je z čeho vybírat. Ale i další nástroje mají velmi dlouhou historii. Používaly se při různých šamanských ob
řadech a rituálech. Mají obrovské kouzlo. Jsou tisíci lety prověřené. 

A co je támhleten zvláštní nástroj? Vypadá to jako krabička s klávesami...

To se jmenuje shrutibox. Je to starý indický nástroj a používá se jako doprovod při zpívání manter. Těmi klapkami můžete nastavit určitý souzvuk tónů a pak jen mačkáte měch a zpíváte... 

Ano, připomíná mi to zvuk harmoniky…

Jasně, princip je podobný, ale jednodušší. Stejně jako mantry, které bývají hodně jednoduché. Další forma muzikoterapie. K mantrám můžete použít i indické harmonium. Tam se navíc hraje na klávesy, jako na té tahací harmonice. To máme ve vedlejší místnosti. 

Takže vám ke zpívání manter nic nechybí.

Nejen ke zpívání manter. Díky tomu, že se při práci se zvukem sami neustále harmonizujeme, cítíme se dobře a spokojeně. Pomáháme sobě i druhým a předáváme své zkušenosti dál. Stačí jen přijít a oddat se léčivým tónům, zvukům a vibracím. Ponořit se do zvukové lázně, ladit se, léčit se, odpočívat, relaxovat... a jen tak plout. A to vše se u nás dá zažít. 

Mohu se tedy na jednu takovou plavbu objednat?

S radostí.  

Děkuji za popovídání a už si píšu do diáře domluvený termín! Těším se nejen na opečovávání na monochordu, ale také na nový seriál o léčebné a harmonizující síle zvuku, ke kterému vás, milí čtenáři, od února srdečně zvu! 

Dan a Jana Čadovi zvukové lázně DAJÁNA Koněvova 235/31, Praha 3 - Žižkov www.dajanapraha.cz