Djembe

Djembe (čti džembe) je buben pocházející ze Západní Afriky a používal se k obřadním rituálům. Je starý minimálně 2000 let. Velikost djembe se většinou pohybuje mezi 50-65 cm výšky a 30-38 cm průměru. Vyrábějí se i v menších velikostech, ale ty se v Africe tolik nepoužívají, zato jsou oblíbeny v Evropě. Jeho tělo je vyrobeno z kmene stromu - tropické dřeviny, které mají různé africké názvy: lenké, dugura, worojiri, dogora, guéni, caicedrat…Pod těmito názvy jsou ukryty hlavně druhy afrického mahagonu.

Kvalitu, rozsah a barvu zvuku djembe neurčuje jen vnější tvar korpusu, případně přechod těla na prsten uvnitř, ale velkou roli tu hraje kvalita opracování celého vnitřku djembe.

Ten by měl být (aspoň přibližně) tak hladký jako vnější strana. V Africe je zvykem namazat vnitřek djembe tukem z kokosových ořechů. Důvodem je hlavně impregnace dřeva proti vlhku. Korpus djembe bývá napuštěn i z venku (kromě hrany, která se dotýká kůže).Kůže je na djebme bývala z antilop a později z koz. Usušená kůže se několik hodin máčí ve vodě a za mokra se (srstí vrchem) natahuje na djembe pomocí kovových obručí a provazu. Natažená kůže se ještě za mokra mechanicky zbaví srsti a nadbytečná kůže se po obvodě odřeže. Djembe se nechá usušit a potom se kůže dopne. Tradiční africké hraní vyžaduje maximálně napnutou kůži. Každá kůže má svůj charakteristický zvuk, který je daný její tloušťkou. Tenčí kůže má i tenčí tón a netřeba ji až tak dopínat jako tlustou. Když máme novou kůži, tak se dá říct, že se její zvuk po pár týdnech hraní zlepší. Je to dané tím, že se kůže líp usadí a získá pružnost. Přitom je běžné, že po nějaké době povolí a musí se dopnout. Ale musí se počítat s tím, že k povolení dochází i po delším hraní. Nejlepší je kůži dopnout před hraním nebo pár hodin po hraní. Ne hned po nebo při hraní, to se kůže zúží a snižuje se její životnost. Na djembe se zpravidla hraje dlaní a prsty. Při hře rozeznáváme tři základní zvuky (používají se pro ně různě názvy) - basový, středový a výškový.Basový tónse se vytváří úderem celé uvolněné dlaně do středu bubnu. Po úderu ruka nesmí zůstat ležet na kůži (buben se nerozezní). Při středovém tónu naráží konec dlaně o hranu bubnu, prsty jsou pevně nataženy a spolu. Dlaň dopadá tak, že klouby jsou, buď těsně nad nebo pod hranou (jinak se odřete). Výškový tón se vytváří podobně jako středový. Poloha ruky se nemění, ale prsty jsou uvolněny a úhel dopadu na hranu je větší. Při úderu prsty jen šlehnou o kůži, čímž se vytvoří pronikavý vysoký tón. U obou vnějších úderech musí být palec odtažen od dlaně, jinak si ho omlátíte o obruč. U všech úderů by mělo být předloktí s dlaní v rovině. Tyto základní údery bývají doplněny množstvím dalších úderů, poloúderů a tlumení.